Kůže nebo useň?

Když si koupíme nový opasek, kabelku nebo peněženku, téměř vždy řekneme, že jsou z kůže. Jenže řemeslník, který opasek, kabelku nebo peněženku vyrobil by nás nejspíš opravil. Ve skutečnosti totiž nejde o kůži, ale o useň. Není to jen slovíčkaření. Je to drobný rozdíl, za kterým je příběh starý tisíce let.

Kůže je živá tkáň, největší orgán těla savců. Chrání organismus před chladem, horkem i poraněním. Když je mrtvé zvíře z kůže staženo, získáme surovou kůži. Ta má však jednu zásadní nevýhodu – velmi rychle se rozkládá. Z takového materiálu byste kabelku nechtěli. Naši předkové proto hledali způsob, jak ji uchovat. Objevili proces, který dnes nazýváme činění. Díky němu se z obyčejné kůže stala pružná, pevná a trvanlivá useň.

Malá ale nutná odbočka do anatomie. Pro lepší představu si kůži představte jako sendvič tvořený třemi vrstvami. Úplně nahoře je tenká vrchní vrstva, které se říká pokožka. Ta chrání organismus a vytváří se na ní chlupy či srst. Pod ní je silná střední vrstva tvořená hustou sítí kolagenových vláken. Té říkáme hezky česky škára. Obsahuje cévy, nervy, potní a mazové žlázy. Právě z ní se po vyčinění stává useň. Právě tato vrstva dává usni pevnost a pružnost. A úplně naspod je podkoží, což je vrstva tuku a vaziva, která slouží jako izolace a zásobárna energie. Nemyslete si, že jste něco lepšího než zvíře. Tohle na sobě nosíte taky, i když třeba nemáte po celém těle srst.

Takže ze surové kůže se nejprve odstraní srst, pokožka, podkožní tuk a další měkké tkáně. A zůstane škára, která se následně vyčiní a výsledkem je useň. Právě proto bychom měli technicky vzato říkat, že nosíme boty nebo opasek z usně, nikoliv z kůže. Ale asi by to znělo divně kdybyste dámě pochválili značkovou kabelku slovy: “Jé, to je ale krásná kabelka z usně!” Byli byste sice přesní ve vyjadřování, ale dáma by si nejspíš pomyslela, že jste divní a na rande by s váma nešla.

Zpracování kůže je řemeslo staré téměř jako lidstvo. Archeologové se domnívají, že lidé začali zpracovávat zvířecí kůže už před více než 100 000 lety. Nejprve je pouze sušili na slunci nebo udili nad ohněm. Později zjistili, že některé rostliny dokážou kůži konzervovat mnohem lépe. A právě zde se zrodilo koželužství – jedno z nejstarších řemesel na světě.

Ve starověkém Egyptě se z usně vyráběly sandály, štíty i nádoby na vodu. Římské legie z ní měly pevnou obuv a středověcí rytíři nosili pod kovovým brněním silnou vyčiněnou useň, která tlumila údery mečů. Bez usně by se lidská civilizace mohla vyvíjet úplně jinak.

Jak se tedy useň vyrábí? Není to úplně jednoduchý proces. Nejprve se kůže zakonzervuje, aby nezačala podléhat rozkladu. Poté se odstraní výše zmíněné vrstvy - srst, zbytky tuku a podkožní vazivo. Následuje nejdůležitější krok, samotné činění, při kterém se stabilizují kolagenová vlákna. Nakonec přichází barvení, promaštění, sušení, změkčování a finální úprava povrchu. A vznikne materiál, který může při správné péči vydržet desítky, někdy i stovky let.

Co se tedy pod procesem činění skrývá? Slovo “činění” nemá nic společného se slovem „činit“ ve smyslu něco dělat. Pochází ze starého označení pro činidla – látky, které mění vlastnosti kůže. Dnes nejčastěji používáme rostlinné třísloviny nebo soli chromu. Takže je to chemie, která promění rychle se kazící biologickou tkáň v jeden z nejodolnějších přírodních materiálů. Nejstarší metodou je rostlinné činění. Používají se při něm třísloviny obsažené v dubové, smrkové nebo kaštanové kůře, ale také v listech či plodech některých rostlin. Dříve celý proces trval měsíce, někdy dokonce celý rok. Odměnou byla nádherně pevná useň, která postupem času získávala jedinečnou patinu. Právě tento typ usně dodnes milují brašnáři, sedláři i výrobci luxusních kožených výrobků.

Průmyslová revoluce v polovině 19. století vnesla do procesu činění zásadní změnu. Objev chromového činění zkrátil výrobu z měsíců na několik dní. Useň se stala měkčí, odolnější vůči vodě a dostupnější pro běžné zákazníky. Dnes je přibližně 85–90 % světové produkce usní činěno právě chromovými solemi.

V posledních letech se na výrobcích začala objevovat informace, že jsou vyrobeny z “ekokůže”. Většinou si zákazník pomyslí, že je to něco co bylo vyrobeno šetrnou ekologickou cestou, anebo že pochází ze zvířete z ekologického chovu. Nic z toho není pravda. Ekokůže opravdu není ze zvířete a s ochranou životního prostředí taky nemá nic společného.

Ve většině případů jde o textilní materiál potažený polyuretanem (PU), který pouze napodobuje vzhled pravé usně. Předpona eko zde obvykle označuje výrobní technologii – například použití polyuretanu místo PVC – nikoliv skutečnost, že jde o přírodní nebo ekologický materiál. To samozřejmě neznamená, že je ekokůže automaticky špatná. Pro některé výrobky je ideální. Jen je dobré vědět, že se jedná o úplně jiný materiál než useň. A že je za tímto termínem taky obchodní trik, aby se nemuselo přiznat, že je to vlastně obyčejná koženka.

Useň je materiál, který stárne s grácií. Plast časem křehne. Mnoho syntetických materiálů praská. Kvalitní useň ale dělá pravý opak. Používáním měkne, získává charakteristickou patinu a vypráví příběh svého majitele. Každý škrábanec, ohyb nebo změna odstínu je stopou života. Možná právě proto dodnes obdivujeme několik set let stará sedla, brašny nebo knižní vazby, zatímco většina moderních syntetických materiálů se po několika desetiletích rozpadá. A možná právě proto zůstává useň i ve 21. století symbolem poctivého řemesla.

PS: Jen drobná zajímavost na závěr: české slovo useň pochází ze staroslovanského základu usna, který označoval vyčiněnou zvířecí kůži. Zajímavé je, že podobný kořen se dochoval i v dalších slovanských jazycích, zatímco angličtina (leather), němčina (Leder) nebo francouzština (cuir) mezi surovou kůží a vyčiněnou usní běžně jazykově nerozlišují. To dělá z češtiny v tomto ohledu poměrně přesný řemeslný jazyk.